
Inspirace : Napadlo mě to, když jsem chtěla jít spát :D a pak jsem si celou noc psala do mobilu nápady :D
Vypravěč: Sakura
Hlavní postava : Sakura, Naruto
Vedlejší postavy: Tsunade, kuchař z Ichiraku
Příjemné čtení :))
Nemohla jsem spát. Ať jsem dělala, co jsem dělala nemohla jsem usnout. Zapálila jsem jen svíčku, abych nerušila rodiče a stoupla si k otevřenému oknu. Třásla jsem se zimou, protože jsem měla jen lehkou noční košili. Ten vítr byl ale uklidňující. Okno jsem zase zavřela a šla si sednout na postel. Když jsem procházela kolem nočního stolku rukou jsem šťouchla do několika papírů a ty spadly na zem. Neochotně jsem se sehnula abych je zvedla když v tom jsem rukou zavadila o fotku rámečku. Rámeček spadl na zem a sklo, které bylo v něm se roztříštilo na tisíc kousků. Povzdechla jsem si a začala ty malé střípky sbírat. Nakonec jsem zvedla samotnou fotku. Usmála jsem se. Staré časy. Sklouzla jsem pohledem na černovlasého chlapce. Má bývalá láska. Nevyšlo to. Teprve nedávno jsem dostala rozum. Konečně jsem pochopila, že jsou na světě věci, které nikdy nedokážeme získat. On byl jednou z nich. Pomalu jsem na něj zapomínala, ale po zklamáním s ním už jsem nikdy nebylo schopná někoho tak milovat.
Můj pohled se teď obrátil k druhému chlapci. Měl blonďaté vlasy a krásné, hluboké, modré oči.
"Naruto…," vydechla jsem.
Nikdy jsem mu nevěnovala moc pozornosti. Byla jsem až moc závislá na Sasukem. Vlastně vždycky, když se mnou chtěl mluvit tak jsem ho odpálkovala. Zastyděla jsem se. Vůbec se mu nedivím, že poslední dobou moc nemá o komunikaci semnou zájem. Proč by taky měl mít, když pokaždé, když se mě zeptal jestli bych s ním někam nešla jsem se jen začala smát div jsem se nezadusila. Teď mě to všechno mrzí. Vždyť ke mně byl pořád tak hodný.
Dokonce řekl…. Sakuro, ochráním tě i za cenu vlastního života.
Ani jsem… mu nepoděkovala. Do očí se mi draly slzy. Nelítostně jsem si je setřela. Popadla jsem bundu a zabouchla za sebou dveře.
Venku bylo chladno, neboť bylo okolo jedenácti hodin v noci. To mě, ale nezastavilo. Musela jsem se mu omluvit. Hned teď. Chtěla jsem ho obejmout a říct mu jak mě to všechno mrzí. Rozběhla jsem se k jeho domu. Zastavila jsem u dveří a popadala dech. Zaklepala jsem. Zprvu jsem klepala lehce, ale když ani po pěti minutách neotvíral bušil jsem stále silněji. Byla jsem odhodlaná mu i vykopnout dveře, ale to už bych se mu musela omlouvat hned nadvakrát. Rozum zvítězil. Nechala jsem svůj plán omluv na zítřek a pozorujíc hvězdy jsem se pomalu vracela domů.
>> první povídka co nebude končit happy endem :D .. to be continued -->




