
Inspirace : Napadlo mě to, když jsem chtěla jít spát :D a pak jsem si celou noc psala do mobilu nápady :D
Vypravěč: Sakura
Hlavní postava : Sakura, Naruto
Vedlejší postavy: Tsunade, kuchař z Ichiraku
Další dokončená povídka, o kterou nikdo nestojí, ale já ji tu přece dám!! :D ^^
Přišla jsem přesně včas. Hlídky právě odcházeli. Přebíhala jsem z jednoho rohu ke druhému a nakonec proběhla nepozorovaně branou. Když jsem se dostala do lesa, už jsem vůbec neměla strach, že by mě mohli chytit.přesto jsem spěchala. Chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem ho vidět po dlouhé době jinak než jako "otravného, úchylného pitomce". Chtěla jsem ho poprvé za život vidět jako někoho koho mám ráda. Pro koho jsem ochotna i utéct z vesnice.
Cesta mi vůbec neubíhala. Běžela jsem teprve hodinu a půl hodiny, ale připadalo mi to jako půl dne. Chrám už byl docela blízko a já začala být trapně nervózní. Co mu vlastně řeknu? Bude se ptát, proč jsem přišla. A co mu odpovím?
Teď, když jsem sama pro sebe měla tolik otázek, mi cesta uběhla velmi rychle. V dálce už byla vidět střecha chrámu. Okolí bylo velmi tiché. Skočila jsem ze stromu na zem a šla po štěrkové cestě směrem ke dveřím. Ať jsem klepala jak jsem mohla, nikdo mi nepřišel otevřít.
Přišlo mi to trošku zvláštní, tak jsem se rozhodla, že se porozhlédnu po okolí. Chodila jsem mezi stromy a v tom jsem ho uviděla. Ležícího na zemi v kaluži krve.
"Naruto!" Zakřičela jsem a rozběhla se k němu.
"S-sakuro…," namáhavě otevřel oči.
"Jsem tady Naruto," polykala jsem slzy.
"P-proč jsi ta-" vykašlal krev.
"Jsem tady pro tebe," řekla jsem a začala ho léčit.
Chytl mě za ruce dřív, než z nich stihla vytrysknout má léčivá čakra. Tázavě jsem se na něj podívala.
"Musíš… t-ty musíš… žít," pohladil mě mně zakrvácenou rukou po tváři.
Normálně bych mu za to asi jednu střelila, ale teď jsem jeho ruku stiskla.
"Ty budeš taky žít! Naruto! Neumřeš! Nesmíš!" Křičela jsem.
"Protože já tě… Naruto já…tě- Naruto!" Zatřásla jsem s ním, když jsem zjistila, že mě už přestal poslouchat.
Víčka mu klesla, ruka ztěžkla a bez jakéhokoli náznaku života ležela v té mé.
"Naruto, já pořád mluvím," zasmála jsem, protože jsem pořád snažila přesvědčit sama sebe, že si ze mě dělá srandu. Asi jsem doufala, že za chvíli otevře oči a zakřičí "Naletěla jsi!"
Až pak mi to začínalo docházet. Pořád jsem na něj mluvila, přesto, že jsem věděla, že mě nemůže slyšet. Houpala jsem ho v náručí a těkala očima po jeho bezvládném těle. Utřela jsem si uslzený obličej. Jednou. Ani jednou jsem ho nedokázala zachránit. Chtěla jsem mu oplatit kolikrát on zachránil mě. Ale nedokázala jsem to. Seděla jsem s jeho hlavou na kolenou a vzlykala. Uvědomila jsem si, že už nikdy neuvidím jeho krásné pomněnkové oči, nezahlédnu jeho povzbudivý úsměv na tváři, neuslyším jeho sametový hlas volat mé jméno.
"..miluju…"
Ach je mi to tak líto, že jsem ho nechala umřít :((( Trhá mi to srdíčko ♥ :(





Krásný,ale moc smutný :(