4. října 2011 v 7:33 | Chrissie-chan
|
Inspirace : Ležela jsem v ložnici a chtěla jsem si nad něčím zabrečet tak sem zkusila vymyslet nějákej dojemnej příběh :D
Vypravěč: Yoko (Mé druhé já :P)
Hlavní postava : Yoko, Gaara, Shikamaru
Vedlejší postavy: Spousty a spousty :D
Ha! :D Ještě včera jsem ji dopsala a teď ji tu "házím" :) Ale věřte, že za to čekání to vůbec nestálo... Něják strácím inspiraci na tuto povídku (přestože ji mám promyšlenou do konce). Bude pořádně dlouhá, protože se toho ještě tolik musí stát! .. Ale asi začnu dílky psát delší, ať jich není tak moc... Třeba alespoň dvě stránky... bo pět řádků jeden díl? :D trochu blbé... Já jsem celkově debil takže nevadí... Any way.... tady je ta povídka... komentář vždycky potěší ;)
"Přej si něco!" Vybízel mě Shikamaru a strkal mi pod nos narozeninový dort.
"No dobře, dobře," souhlasila jsem, zavřela oči a sfoukla patnáct svíček zapíchnutých do čokoládové polevy.
"Hotovo," usmála jsem se spokojeně.
"Jo, a teď mi řekni, co sis přála," dloubl mě do žeber.
"Když ti to řeknu, tak se to nesplní," namítla jsem.
"No dobře, lakomče! Ať je po tvém. Šťastné patnáctiny, Yoko," políbil mě na tvář.
"Jo…," zamumlala jsem.
"Něco pro tebe mám," vzpomněl si a šáhl pod stůl.
V ruce držel malou červenou krabičku a slavnostně mi ji podal.
"Co to je?" Ptala jsem se zvědavě.
"No tak se neptej a otevři to," usmál se.
Vyplázla jsem na něj jazyk a nadzvedla víko krabičky.
"Shikamaru!" Vydechla jsem.
"Líbí?" Zeptal se s úsměvem, jako kdyby má reakce nebyla dost jasná.
"Ovšem, že ano! Je úžasný."
"Ukaž," vzal mi krabičku z ruky a vytáhl z ní nádherný stříbrný náhrdelník.
"Když ho budeš mít, pořád budu s tebou, navždycky," zašeptal a zapnul mi ho.
"Nikdy ho nesundám," slíbila jsem a vrhla se mu kolem krku.
"To jsou ty nejlepší narozeniny," řekla jsem podle pravdy.
"Budou ještě lepší," přesvědčoval mě.
"Možná…," řekla jsem vyhýbavě.
Jen já jediná jsem věděla, co se dneska stane. Na tenhle den jsem dlouho čekala a když konečně přišel, vůbec se mi nechtělo odejít. Nejradši bych mávla rukou a zůstala v jeho vřelém objetí, ale nešlo to. Nemohla jsem teď zahodit všechno co jsem dělala jen proto, aby se můj sen stal skutečností. Nemohla jsme vycouvat.
"Co chceš teď dělat?" Zeptal se mě z vytrhl mě ze zamyšlení.
"Je to tvůj den, takže?" Podíval se na mě.
"No, já… Vždycky jsem chtěla krmit kačenky," řekla jsem a začervenala se nad tímhle hloupým dětinským snem.
"Jasně, proč ne. Jdeme krmit kačenky," usmál se a šel se převléknout.
Tenhle den si musím užít na sto procent.
"Yoko? Vy jste se Shikamarem ještě tady?" Ptala se máma.
"Mami!" Vykřikla jsem a objala ji.
"Pomalu holčičko, copak se děje?" Zeptala se starostlivě.
"Ano, copak se děje?" Přišel do kuchyně i táta.
"Tati," vrhla jsem sem se mu kolem krku jako malá holka.
"Budete mi oba tak chybět," řekla jsem.
Musela jsem se hodně držet, abych se nerozbrečela.
"Yoko, copak je? Vždyť jdete s Shikamarem jen ven ne?" Zeptala se máma.
"A neboj, budeme doma brzo, jen s maminkou něco zařídíme a o půl jedenácté budeme doma," slíbil táta.
"Jo…," sklopila jsem hlavu.
Pak jsem ji zase zvedla. Tohle byla poslední možnost je vidět. Prohlédnout si je, rozloučit se s nimi. Byli to lidé, kteří mi přes sedm let poskytovali domov a dávali mi více lásky než jsem si zasloužila. Není možné, abych na ně zapomněla.
"Sbohem," zašeptala jsem v okamžiku, kdy se za nimi zabouchly dveře.
"Jdeme?" Zeptal se Shikamaru, který zrovna přišel.
"Jo jasně…," setřela jsem si rodící se slzičky v mých očích.
"Takže můžeme jít?" Zeptal se opatrně.
"No jo, jasně," popotáhla jsem.
"Co se děje?"
Mohlo mě napadnou, že je všímavý.
"No jen… je mi patnáct. Stárnu. Znáš to ne... Už jsem skoro nad hrobem," pousmála jsem se.
"K hrobu máš daleko," zasmál se a otevřel dveře.
Další dílek příšte :) (Mám psát delší díly ? :))
Moc pěkné