
Inspirace : Ležela jsem v ložnici a chtěla jsem si nad něčím zabrečet tak sem zkusila vymyslet nějákej dojemnej příběh :D
Vypravěč: Yoko (Mé druhé já :P)
Hlavní postava : Yoko, Gaara, Shikamaru
Vedlejší postavy: Spousty a spousty :D
Hellou ! Tady máte další pokračko :) A doufám, že jsem vás potěšila ! :) A v osmém díle užý konečně bude Gaara :D a tak jsem přemýšlela... tý jo. ta povídka bude asi dost dlouhá :D Doufám, že vás pořád bude bavit :) Užijte si čtení :)
Udýchaně jsem přiběhla do pokoje a zamkla za sebou dveře. Popadla jsem svůj největší batoh a začala do něj násilím cpát oblečení. Přihodila jsem si do něj i pár kunaiů a jídlo, které jsem předešlý den nenápadně odnesla z kuchyně. Nezapomněla jsem ani na fotku své adoptivní rodiny. Nechtěla jsem je opouštět, ale nenapadalo mě nic jiného, co bych mohla udělat. Mohla jsem jen doufat, že na mě nezapomenou. Bez váhání jsem si sundala řetízek, který nosím už od dětství a položila ho pod polštář Shikamarovi postele. Mezitím jsem v ruce křečovitě svírala náhrdelník, který mi daroval sám Shika. Řekla jsem, že ho nikdy nesundám… a hodlám to dodržet. Spolkla jsem všechny slzy, které se draly do mých smaragdových očí. Naposled jsem se rozhlédla po milovaném místě. Sjížděla jsem očima po polici plné fotek dvou malých dětí, po bedně plné starých zapraných medvídků, knihovně a měkkém fialovém koberci, na kterém jsem se tak ráda válela. Nadechla jsem se a zavřela dveře od toho ráje plného vzpomínek.
Chtěla jsem se nepozorovaně vypařit, ale když jsem ho zahlédla, shrbeného, jak hraje shogi sám se sebou, tak jsem to nedokázala. Vlna vzpomínek mě zavalila a já nedokázala udělat už ani krok ke dveřím.
"Shikamaru," vrhla jsem se mu nečekaně kolem krku až leknutím nadskočil.
"Yoko…, ne-nemůžu d-dýchat," upozornil mě, ale já ho odmítla pustit a dála jsem ho drtila v mém sevření.
"Promiň…," ovládla jsem se po chvíli a nechala ho se nadechnout.
Samozřejmě by to nebyl Shika, kdyby si nevšiml mého ztrápeného výrazu.
"Co se děje, zlato?" Zadíval se mi ustaraně do očí.
"Nic…, jen… tohle byli ty nejlepší narozeniny," usmála jsem se falešně.
"Jsem rád, že jsi šťastná," objal mě pro změnu on.
"Jo… strašně. Ale teď už budu muset jít… víš Kurenai.. čeká na mě a… no..," upozornila jsem ho.
"Jasně," pustil mě.
Já ale tak strašně nechtěla odejít z jeho hřejivé náruče. Místo plánovaného odchodu jsem ho naposled pevně objala a aniž by to čekal políbila. Celý zrůžověl a čekal co řeknu. Já ale k jeho překvapení byla potichu. Zato on už otevíral pusu.
"Prosím nic neříkej," přitiskla jsem mu ukazováček na ústa.
"Bude to zbytečně těžší… teď… už mě nečekej," vytrhla jsem se mu a vyběhla ze dveří.
Ani nevím, jestli zamnou něco volal. Nechtěla jsem to vědět, byla by to jen slova, která by mě nutila zůstat a dělala můj bolestivý odchod ještě bolestivějším. A já musela.. musela jsem jít.
K bráně vedoucí z vesnice jsem běžela. Neměla jsem kam spěchat. Měla jsem spoustu času.. celý život, ale já cítila potřebu utíkat. Jako kdyby mě někdo sledoval a já každým krokem vpřed ztrácela sílu běžet dál, to odhodlání splnit svůj úkol.
Zanedlouho jsem stála přímo před začátkem svého nového života, který vypadal večer ještě děsivěji. Otočila jsem se směrem k vesnici, ve které jsem žila patnáct let.
Shikamaru… děkuji, že jsi byl tak perfektním bratrem. Nikdy na tebe nezapomenu.
Mami, tati…děkuji, že jste byli tak skvělí adoptivní rodiče. Měla jsem vás ráda.
Naruto… děkuji, že jsi tu byl pro mě. Budeš mi chybět. Ty jsi mi rozuměl…Buď šťastný. Pevně věřím, že z tebe bude jednou skvělý Hokage.
Hinato, Tenten… děkuji, že jste byli tak úžasnými kamarádkami. Lepší jsem si nemohla přát.
Kurenai-sensei… děkuji. Za všechno, co umím vděčím vám. Opatrujte se.
"Sbohem," zašeptala jsem neslyšně a rozběhla se branou pryč.
To byla poslední slza, která dopadla na zaprášenou cestu Konohy.
Další bude... až ho vymyslím :D Vydžte ;)





ctěla jsem ti oznámit že začalo druhé kolo Son-Boy tak si sháněj hlasy a přeji hodně štěstí
tady máš na ní odkaz: http://loveanime.blog.cz/1110/2-kolo-son-boy