
Inspirace : Ležela jsem v ložnici a chtěla jsem si nad něčím zabrečet tak sem zkusila vymyslet nějákej dojemnej příběh :D
Vypravěč: Yoko (Mé druhé já :P)
Hlavní postava : Yoko, Gaara, Shikamaru
Vedlejší postavy: Spousty a spousty :D
Hůhá! Speciálně pro Kasumi-chan přichází další dílek BMTY :) Doufám, že se bude líbit. Musím se přiznat, že tenhle se mi docela líbí :) A je mi ze mě špatně z mnoha důvodů.. /fajn ze dvou/
* Pořád udkládám psaní povídek a přitom je to tak snadné a zabere to nanejvýš půl hodiny.
* Píšu strašně krátké díly! Hrůza. Štve mě to :D Když mě ale pokaždé napadne nějáký "dramatický" konec a nechci to kazit tak to ukončím po jedné trapné stránce... za to se moc omlouvám:D
No. konec keců tady je :) Comment, please ! ^^
"Jste v pořádku?" Zeptal se mě jeho starostlivý hlas, když jsem vypadala, že jsem dostala astmatický záchvat.
Tohle se mi často nestávalo. Se stydlivostí jsem problémy neměla. Nebyla jsem jako chudák Hinata, která omdlela, kdykoli se na ni Naruto podíval. Jak mi teď chyběl ten její stydlivý hlásek. Často se stávalo, že jsem musela Narutovi vyřizovat, že ho Hin zdraví a to stála pět metrů od něj. Prostě na to neměla, aby za ním přišla a řekla prostě "Ahoj". Ne. Já taková nebyla. V pohodě jsem se dala do řeči s kýmkoli a nikdy jsem neměla problém s koktáním, či červenáním. Ale teď, když mé oči zachytili jeho milý úsměv mám pocit, že mám tváře jako zralá jablíčka.
"J-jo.. já…už to bude dobré," neodvážila jsem se mu znovu pohlédnout do očí, které mě tak hypnotizovali. To, že byly obtaženy černou tužkou mu rozhodně neubíralo na kráse. Jeho vlasy, stejně rudé jako moje mu padali do oči, takže si je každou chvíli upravoval. Pokaždé když pohodil hlavou, aby je odhodil jsem zadržovala dech.
"Radši půjdu kousek s vámi jestli to nebude vadit," nabídl se.
"Ne, vůbec ne," vytrhla jsem se ze snění o jeho krásných vlasech.
"Vy asi nebudete odsud, že?"
"Já jsem kunoichi z Listové vesnice. Jsem tady…"
A sakra! Na tohle jsem nemyslela. Nenapadlo mě, že by se mě někdo mohl zeptat co tui k čertu dělá takhle bledá rudovlasá cizinka.
"navštívit nemocnou tetu," zablekotala jsem.
"Aha… u brány vám to schválili?" Zeptal se nevěřícně.
"No ovšem! Jinak by jsem tady nebyla," zasmála jsem se svému "vtipu".
"Máte krásný úsměv, slečno," zadíval se na mě.
"E-eh.. děkuji, ee…," napadlo mě, že ani nevím, jak se jmenuje.
"Oh, omlouvám se. Jsem Gaara," řekl.
"Yoko. Yoko Nara Takimi," napřáhla jsem k němu s lehkým ruměncem na tváři ruku.
Lehce mi ji stiskl.
"Tak já už budu muset jít, babička bydlí za rohem," řekla jsem spěšně.
"Nemám jít ještě kousek s vámi?"
"Nenene! To je dobrý. Já už to doběhnu. Jsem moc ráda, že jsem vás poznala, určitě se ještě uvidíme," usmála jsem se.
"Jistě. Opatrujte se, Yoko," řekl s mírným úsměvem otočil se a šel pryč.
Mrzelo mě to, že se přeci jen nerozhodl jít semnou. Co to říkám?! Co měl chudák dělat, když jsem to byla já, kdo ho vyhodil. A proč vlastně? Bylo to proto, že jsem se bála být s ním sama. Nevěděla jsem co bych měla říkat, co bych měla udělat. Uvádělo mě do rozpaků pomyšlení na další minuty s ním. Ze zvuku jeho hlasu jsme měla husí kůži, ale přesto na mě uklidňoval. Když jsem znala jeho, nepřipadla jsem si tady tak opuštěná. Měla jsem největší chuť za ním běžet a mluvit s ním. Připadalo mi, že ho znám celý život. Je to dost ujeté, když si představíte, že ho znám maximálně deset minut. Nic o něm nevím, ale přesto si v hlavě musím přehrávat každé slovo, které řekl, každé gesto, každý úsměv.
Je to jako kdybych byla… jak se tomu říká?
"Yoko, už jsi potkala někoho, kdo se ti líbí?"
"Ale, mami!" Začervenala jsem se.
"No co. Jednou to přijde. Pamatuj si, až potkáš toho pravého tak to poznáš," usmála se a dále vykrajovala srdíčka do těsta na stole.
"Jak?" Zajímala jsem se.
"Většinou nejsi schopna vypravit se sebe slovo. Nebudeš moct dýchat a budeš pořád myslet jen na něj. Tak to chodí, když se někdo zamiluje. Bylo to tak, když jsem potkala tvého otce," usmála se a pohladila pohledem muže na fotce visící zad kuchyňskou linkou.
Sundala jsem fotku z hřebíku a s upatlanýma rukama od mouky ji zkoumala. Byly na ní čtyři lidé. Táta, máma, Shikamaru a já. Všichni jsme se usmívali od ucha a vypadal jsme tak strašně šťastně. Byli jsme šťastní. Aspoň myslím.
"Takže… to je láska?" Ptala jsem se.
Maminka se pousmála," Ano," políbila se mě na čelo.
Zamilovaná?





Konečně zase začínám číst ! Juch ! Pěkný díleček, tak trochu ze života obzvláště.. ˝už se ti někdo líbí? ..ale mamí -.-˝
˝
Šikovná /eh.. strašný obdiv, že to tak hezky stíháš ^^ !/