
Inspirace : Po přečtení 'Holky na vodítku'. Je to skoro stejné :)
Vypravěč: Normálním písmem je to deník Kirsten. Tučným vypravuje neznámý co se děje v léčebně :)
Hlavní postava : Kirsten, Dean, Jessica
Vedlejší postavy: hodně:D ještě ani nevím...
Takže.. je tady další dílek, tentokrát psaný z pohledu někoho.. prostě chápete.. ne v první osobě :D Vypráví, co se děje v léčebně, kde Kirsten teď žije. Už tam jsou i její kamarádi z léčebny atd.. No nějak mě to baví a jelikož jsem teď doma, páč je mi blbě, stihla jsem to napsat. Doufám, že se to bude líbit aspoň trošičku. Kdybyste něco nechápali tak se ptejte :)
"Zaklapni už ten deník a pojď!" Zavolala vysmátá Jessica na svou kamarádku shrbenou nad terapeutickým deníkem.
"Vždyť už jdu.. už jdu," zamumlala, položila deník na noční stolek a vydala se za tmavovláskou chodbou.
"Bude se kreslit," informovala je natěšená blondýnka, když už všichni seděli v tureckém sedu ve velké bílé místnosti.
"Jak to víš?" Ptala se Jessica.
"Vidíš ty papíry? Na ty se kreslí slečno bystrá," poklepala si blonďatá Betty na čelo.
"No jo, promiň, že jsem tak blbá," odsekla černovláska a otočila se k ní zády.
"Všichni si vezměte tužky,"nařídil jim terapeut, zatímco jeho pomocník všem rozdával papíry.
Celé osazenstvo si vzalo podle pokynů do ruky tužku a poslouchalo co mají dělat.
"Nakreslete sebe," řekl zjednodušeně doktor Clark.
"A jak to jako máme udělat?" Nechala slyšet pihatá zrzka.
"Necháš mě prosím domluvit, Mariah?" okřikl ji.
Nafoukla tváře, ale poslouchala.
"Nakreslíte se tak, jak se sami vidíte. Každý u sebe má zrcadlo. Nakreslete se," rozkázal.
Všichni začali šustit papíry a čmárat.
"A to nám má jako pomoct v čem?" Založila si zrzka ruce v bok.
"Drž už konečně pysk a dělej co říká," vzdychl už se vším smířený klaustrofobik Will.
Všichni, dokonce už i Mariah se pustili do práce, jen Kirsten civí na svůj odlesk v zrcadle a na papíře nemá ani čárku.
"Kde to vázne?" Zeptal se jí doktor, který ji už hodnou chvíli pozoroval.
Ta leknutím nadskočila a pak jen sklopila oči.
"J-já .. nevím jak mám začít," přiznala se.¨
"Začni tak, jak to cítíš," poradil jí.
Tyhle kecy nesnášela. Ten plešatý doktor moc dobře ví, že ona už dlouho necítí nic. Na nic nemá názor, nic nějak moc nevnímá. Když se znovu podívala na svůj bledý obličej s temnými kruhy pod očima popadla ji inspirace a rychle začala črtat obrys. Za necelou půlhodinku už byla se svým dílem hotová a pyšně si ho prohlížela. Nakukovala ke svým sousedům. Zrzavá Mariah si místo očí nakreslila flašky vodky a anorektička Betty si na svůj obrázek přikreslila tak 20 kilo navíc, když ve skutečnosti váží maximálně 40. Kirsten natáhla krk, aby viděla obrázek své nejlepší kamarádky Jessicy. Pečlivě krelila svoji podobiznu. Na rozdíl od ostatních ona se nakreslila taková, jaká opravdu je. Na krku nevynechala jedinou jizvu po říznutí. Na jejím obrázku měla rty sevřené do pevné linky, oči zavřené a žíly na krku a na čele napnuté. Plakala. V koutcích zavřených očí byly vidět odlesky slz a na krku na jedné z čerstvých jizev se třpytila tmavá krev. Takhle se ona sama viděla.
"Působivý obrázek," chválil doktor Clark Kirsteninu podobiznu.
"No.. ani ne," řekla skromně.
Na obrázku měla rozevláté vlasy spadající do čela, přes pásku, která jí zakrývala oči. Kolem postavy, které nebylo vidět do obličeje byla jen tma. Prázdná černota.
"Proč jsi to nakreslila právě takhle?" Ptal se jí doktor.
"Protože se tak cítím," zašeptala a uhnula pohledem.
Další dílek zase příště, až ho napíšu :D





waw, nemám slov
jedna kapitola lepšia ako druhá
si to skvele popisala tie obrazky 