
Inspirace : No... vlastni zkušenost, žeby? :D
Vypravěč: Hinata
Hlavní postava : Hinata a pár dalších z obrázku
Vedlejší postavy: Spousty .... :P
Takže tenhle díl jsem psala na dvakrát, protože se mi to vymazalo a noo nevím. Líbí se mi. Poslední dobou se mi mé vlastní povídky prostě líbí. A taky čekejte asi ted hodně povídek, protože jsme na narozky dostala notebook tak asi povečerech budu psát ;)
"Mami, jdu ven!" Zakřičela jsem mezi dveřmi.
"Už zase? A co domácí úkoly?" Ptala se máma.
Kousla jsem se do rtu a nakoukla do pokojíčku. Na stole ležely stohy sešitů a učebnic s domácími úkoly.
"E.. žádné jsme nedostali," lhala jsem statečně.
"Opravdu? Jsi si jistá?" Dívala se na mě podezřívavě.
"Jo panebože! Můžu už jít?!" Ptala jsem se nervózně.
"Jasně.. jasně," zakoktala zmateně dřív, než jsem jí stihla přibouchnout dveře před nosem.
Utíkala jsem k zastávce, kde už na mě netrpělivě čekaly Ino se Sakurou.
"No to dost, že jdeš. Už jsme chtěli jít bez tebe," zkritizovala Ino hned mé zpoždění.
"Fajn, fajn. Promiňte.. Půjdeme teda?" Řekla jsem a nedočkavě kráčela k přechodu.
"To se tak nemůžeš dočkat?" Nadzvedla blondýna obočí.
Neurčitě jsem pokrčila rameny. Bála jsem se, že mé nadšení bude příliš nápadné. Nastoupili jsme do autobusu a já začínala být hloupě nervózní když už jsme se blížily k cíli. Nejraději bych se zase obrátila, šla zpátky domů a udělala tu hloupou matiku, která na mě čekala už druhý den na psacím stole. Místo toho jsem se nadechla a vyrazila jsem v před. Už jsem slyšela hlasy a smích z onoho místa. Zpoza rohu vykukovalo pár postav a já zahlédla i Kibu. Ten byl jediný, který mě zajímal, ale nechtěla jsem k němu hned běžet, abych nevypadala otravně nebo dotěrně. Postavila jsem se zády ke zdi a pozorovala jak holky objímaly své miláčky. Viděla jsem, že se Kiba už dívá směrem ke mně. Ucukla jsem pohledem a naoko jsem zívla, jakože mě to tady děsně nudí. Konečně přišel.
"Ahoj, dračice," pozdravil a nepřestával se usmívat.
"No nazdar, co tě tady přivádí?" Řekla jsem odměřeně, ale v duchu jsem jásala.
"Tak promiň, mám odejít?" Dloubl do mě.
"Ne, dobrý, já to nějak přežiju," šťouchla jsem ho.
Chytil mě za ruku a společně jsme šli za ostatním.
Bylo sedm hodin večer a pomalu se tady začínala rozjíždět "zábava". Začali se otevírat první flašky a zapalovat první jointy, které jsem zatím úspěšně odmítala. Byla jsem vděčná Kibovi, že si taky nedal, protože kdyby ano, moje hrdost by to nevydržela a musela bych taky. Ovšem k mému překvapení flašku vodky neodmítl. Žíznivě se napil přímo z láhve a podal ji nějakému klukovi vedle mě.
"Hele a já nedostanu?" Vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla uvědomit.
Ten kluk jen pokrčil rameny a beze slov mi láhev podal.
Jedovatě jsem poděkovala s nalila jsem si tekutinu do krku. Chtělo se mi z toho strašně zvracet. O vodce se říká, že žádnou chuť nemá, ale mě byla vyloženě odporná. Pálilo to a mělo to takovou odpornou chuť, že jsem měla nutkání to všechno vyplivnout. Nakonec jsem to statečně spolkla, ale tělo se mi třáslo.
"Není ti zima?" Řekl Kiba a přehodil přese mě jeho koženou bundu.
"Jo, je mi trošku chladno," řekla jsem zahanbeně.
Kdybych mu pověděla, že to mám z té vodky, myslím, že by měl co dělat, aby se nepočůral smíchy. Už jsem nechtěla být malá, slušná Hinata. Chtěla jsem být nová. Holka, která se nebojí riskovat. Chtěla jsem, aby mě vzali mezi sebe, což se také stalo. Lidi z pódia mě nebrali jako trapnou školačku, ale jako jednu z nich. Měla jsem z toho radost. Opírala jsem se o Kibovo rameno, protože jsem pořád měla mžiky před očima.
"Asi bys už měla jít," přišla za mnou Ino s cigaretou v puse.
"Jo, je půl deváté, máš být v devět doma, jako hodná holčička, ne?" Zeptala se Sakura, která za semnou tahala Sasukeho, kam se hnula.
Kiba se na mě tázavě podíval. Sakra. Zase budu za maminčiného mazánka. Musela jsem být vždy doma dříve než ostatní, ale nikdy mě to tak neštvalo jako teď. Pořád jsem nedokázala obejít pravidla. Hnusilo se mi, že bych měla zklamat mámu, tak jsem se jen ztrápeně zvedla a odešla. Kibovi jsem se ani neodvážila podívat do očí. V autobuse jsme neskrývala slzy, ale když už jsem šla svou ulicí, nahodila jsem úsměv. Domů jsem přišla na sekundu přesně a hned se pustila do úkolů. Když ale máma šla spát svezla jsem se na postel a začala mlátit do polštáře. Pořád jsem slečna milá a slušná. Štve mě tahle moje povaha. Nemůžu nidky udělat nic, co není správné, všechno musím dělat jak se má. Proč nemůžu být jako Sakura a Ino? Proč nemůžu mít takový život jako ony?
Nakonec jsem usla s usychajícími slzami na tváři.
Nevím, proč to má takový debilní formát, takže se omlouvám... :(





Ahoj, ukončila sem kontrolu SB, tak se koukni :) http://moje-anime.blog.cz/1204/konec-trideni-sb