
I'll never be like you 5/?
7. července 2012 v 11:23 | Chrissie-chan | I'll never be like you
Inspirace : No... vlastni zkušenost, žeby? :D
Vypravěč: Hinata
Hlavní postava : Hinata a pár dalších z obrázku
Vedlejší postavy: Spousty .... :P
Takže to krvavě dlouhé době další díl, pro ty, které zajímá :D :)
Ráno jsem se s trhnutím probudila a div jsem nespadla z postele, když jsem na hodinách viděla čtvrt na devět. Vyběhla jsem do kuchyně, kde máme s klidem připravovala snídani. Aha. Je sobota, došlo mi v zápětí a s úlevou jsem dosedla na odsunutou židli u stolu.
"Hinato..," řekla máma ustaraně a položila přede mě hrnek s čajem.
Kousla jsem se do rtu. Vypadá to, na další srdceryvné promluvení do duše a to od mámy nikdy nebývá dobré.
"No.. co je?" Říkám znuděně, aby jí od začátku bylo jasné, že tenhle rozhovor nic nevyřeší.
"Víš, chováš se trošku jinak v poslední době..," začíná a nervózně svírá ucho hrníčku.
"Jinak? Myslíš to, že nesedím pořád jen doma a chodím taky ven? To ti vadí, že mám kamarády?" Zvyšuji hlas, jelikož je mi jasné, kam tím míří.
"Nevadí mi, že máš kamarády, ale přeháníš to, Hinato. Každý den jsi pryč! Po škole práskneš dvěřmi a vrátíš se až večer, ani nevím kam jdeš!" Kouká na mě vyčítavě.
"To ti může být úplně jedno!" Zvedám se prudce od stolu.
"Dokud se nezačneš chovat jako moje dcera nikam nesmíš!" Naštvala se máma už doopravdy.
"Fajn, tak to tu zkejsnu navěky!" Rozkřiknu se, vypochoduji z jídelny a schválně třísku dveřmi tak, abych si byla jistá že to slyšela.
Hned jak jsem v bezpečí zavřených dveří lituji všeho co jsem řekla. Chápu mámu, i to jak se cítí. Začíná mi jí být líto a do očí se mi derou slzy. Zatřesu hlavou abych je odehnala.
Měla jsem pravdu. Nemá právo mi zakazovat chodit ven, uklidňuji své špatné svědomí.
Když už mám vycházky nadobro zakázané, počítač mi nezakázala. Uklidňuje mě ta myšlenka a zapínám svůj notebook. Sedám na židli k psacímu stolu a opírám se lokty. Jsem rozhodnuta trávit den přilepená na sociálních sítích jako je facebook. Sedím, mžourám očima po té stránce zaplňující se novými příspěvky a bezútěšně plýtvám časem. Najednou mě z bezcenného zírání vytrhne blikající ikonka se zprávami. Povytáhnu obočí, protože mě nenapadá nikdo, kdo by mi mohl psát. Modře svítící jméno "Kiba Inuzuka" mi doslova vyrazí dech. Čekala jsem cokoli, ale tohle vážně ne. Už jen vědomí, že si dal tu práci, a vyhledal moje jméno mi vykouzlí úsměv na tváři. Chvíli se jen tak usmívám a pak poklárám prsty na klávesnici abych mu odepsala.
Ptá se, jak se mám a jestli je to doma v pořádku. Nevím, co mu na to mám odpovědět, ale nemám chuť mu lhát. Rozepíšu se o tom co dnes máma říkala a o tom jak se cítím. Celá moje odpověď tak zaplnila osm řádků. Čekám a každá sekunda mi přijde jako nejméně pět minut.
"To je mi moc líto, Hin. Já to mám dobré v tom, že rodiče nemám… Žiju se starším bratrem, který je pořád pryč, takže mě vůbec nekontroluje. Taky se podívej co ze mě je… Obdivuji na tobě to jaká jsi… slušná :)," blikne mi v zápětí jeho odpověď.
Píše krásně, ale ta poslední věta mi svírá žaludek. Slušná. Pořád to slyším jako ozvěnu v hlavě. To jedno slovo, které mě pořád stíhá a kterého se chci tak moc zbavit.
"Chci být jako ty…," odpovím jen a doufám, že to nebude příliš rozebírat.
K mé smůle to ale rozebírá až moc.
"Jako já? Hinato, asi mě ještě příliš neznáš. Nejsem dobrý člověk. Je mi skoro osmnáct a nemám žádný život. Nemám rodiče, školu jsem dávno vypustil a jediné co dělám je, že se flákám na pódiu se stejně zkaženýma lidma jako jsem já sám. Hinato, já nejsem dobrý člověk. Až se někdy divím, že semnou vůbec ztrácíš čas…," napsal skoro okamžitě.
Sklopila jsem oči. Měl pravdu. To, že chci být jako on byla pravděpodobně ta největší blbost, jakou jsem mohla plácnout. Navíc si asi myslel, že mě tímhle odradí. Naopak se k mým sympatiím k němu přidala i lítost. Nejsem zase tak pitomá, abych se ho zeptala na jeho rodiče, ale odpověď mi přichází sama i bez otázky.
"Určitě tě zajímá, co se s mými rodiči. Matka zemřela při mém porodu, nikdy jsem ji nepoznal a otec je alkoholik. Jednou ho chytli jak řídil opilý. Zavinil autonehodu, smrt dvou děti s rodiči. Zavřeli ho. Měl sem štěstí, že si mě bratr nechal u sebe, jinak bych skončil asi v děcáku. Chápu jestli se semnou už nechceš bavit. Jsem rád, že jsem tě poznal, jsi úžasná osoba, ale nerad bych zkazil svým chováním něco tak čistého..," dokončuje a mě se derou slzy do očí.
Máma přišla a okamžitě ě vyhodila od notebooku. Kibovi jsem ještě stihla napsat, že musím jít a domluvit si s ním schůzku zítra ve tři v parku před pódiem.
Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Tohle jsem o něm nevěděla ani jsem to nepředpokládala, že musí mít tak těžký život. Lidi z pódia na mě působí prostě jako nevychovaní spratci, ale časem zjišťuji, že je v tom více. Jsou to lidi bez rodičů, s rodiči v kriminále, alkoholiky a bůhví co všechno. Necítím k nim, ale lítost. Svůj osud si vybrali. Pokud svůj žal hodlají zapíjet vodkou, tak ať. Jediný ke komu se nedokážu chovat lhostejně je Kiba. Z jeho slov byl cítit jeho žal. Musím zatřást hlavou abych odehnala ty myšlenky, které mi zase nahánějí slzy do očí.
Jedno vím ale určitě. Zítra se musím dostat ven, i kdybych měla utéct.
Anketa
Komentáře
Nevím proč, ale místo kiby mi tam sedí více Naruto. Nevim, možná proto, že neměl rodiče a tak .. na druhou stranu si aspoň takhle můžu říkat, že blbne někde se Sasukem, že ;D
kyáááááááááááá konečně další dílek, YAHOO **-* opět užasně dokonalé. a souhlasím s Alexa-chan já chci další =DD
škoda, že po tak dlouhý době, skoro si ani nevzpomínám o čem to bylo... Ale ne, kecám. Něco mlhavé ho tam je
Ale teď vážně. Krásný díl!
ahooj u me se bude konat soutez bylabych rada kdybys ses zucastnil/a http://naruto109.blog.cz/1207/soutez#komentare
Ja??!! xD Ja si o sebe určite nemyslím, že som krásna =D Ale díky =))





nádherné, chci okamžitě další dílek! vážně se ti to povedlo :)